Kde končí transparentnost: Skryté financování volebních kampaní
Výdaje na volební kampaň jsou v naší zemi regulované zákonem, který stanoví, kolik maximálně můžete za kampaň utratit. Týká se to všech kampaní mimo komunálních. Díky tomu se zrodil další rozdíl mezi politickým a tím „normálním“ marketingem. Do té doby nás šokovaly odhady expertů, kolik stovek milionů stály kampaně (mnohdy to byla hrozná hausnumera) a dnes nás pobuřují titulky, když se zjistí, že někdo platný systém obešel. Moc jsme si nepomohli, že?
Za oponou: Kdo rozhoduje o obsahu
Před pár dny jsme se stali svědky podobné situace. Piráti vyrukovali na svého úspěšnějšího koaličního partnera STAN s tím, že jedno nakladatelství, které vydává periodikum „Náš region“ vydalo sérii článků tak nějak jenom s politiky STAN. Tahle série, která vznikla z velké části kopírováním článků z webu, není zahrnuta ve volebních výdajích. Mediální atraktivitu to celé získalo teprve v okamžiku, kdy se tohle celé napojilo na aktuálně největší kauzu v politice, kterou je tzv. Dozimetr (jeden z aktérů kauzy řešil inzerci ve jmenovaném nakladatelství). Tím byly klíčové podmínky naplněny a média otevřela brány.
Nemám důvod zpochybňovat slova tehdejšího volebního manažera STANu, že dojednával pouze reklamní prostor, a ne PR články. Seděl jsem na židli volebního manažera dost dlouho, abych věděl, že ne všechny dohody se řeší tam, kde mají být správně řešeny. I když to vypovídá o nevelké důvěře uvnitř managementu STANu, odmítám přijmout argumentaci, že články převzaté z webu se objevily na stránkách jen náhodou.
Reklama nebo článek? Jak rozlišit placený obsah?
Pojďme si říci, jak to s těmi články vlastně je. Samozřejmě volební zákon neomezuje svobodu slova. Pokud vlastníte noviny, nebo server, pak si můžete psát, co je libo, ale neměli byste za to inkasovat. To je bazální rozdíl mezi reklamou a článkem.
Zatím to bylo jasné. Komplikuje se to, když si uvědomíte, že forma odměny nemusí být okamžitá, ani finanční. Je to vlastně skvělý obchod – nakladatel vydá článek, se kterým nemá žádnou práci, v prostoru, který by byl stejně potištěn, tedy bez nákladů. Deklarujete, kolik lidí ho četlo – ideálně u novin, které se rozdávají zdarma, je to velká hra s čísly, protože tam to nikdo neví a zbytek dělá jen osobní kouzlo, zda politik zbaští, že mu vyhrál volby. Vděčnost se dá přetavit na ledasco. Vliv je důležitější než peníze.
Důležité je, že strana touhle akcí získala příjem (sérii článků) a nám, voličům, by mělo setsakramentsky záležet na tom, kdo stranu (či politika) platí. Na druhou stranu by nám mělo být úplně jedno, za co utrácí, protože to je její rozhodnutí a celé ty slavné limity akorát vedou ke schování výdajů a potažmo i příjmů, které je kryjí.
Peníze jsou jako voda
Volební zákon se jen tak nezmění a tahle „vymačkaná pasta“ s limity na výdaje se do tuby asi nikdy nenacpe nazpátek. Peníze jsou jako voda – cestu si najdou vždycky. Případ STANu dokazuje, že férové a transparentní jednání má strana v genech nebo hledá nějakou tu skulinu.
Czech