Psal se rok 2006. Pár týdnů před volbami média zaplavily dramatické titulky: „Lidovci by se do Sněmovny nedostali!“ Nastal mazec.

Prý se bez plakátů a balónků neobejde žádná kampaň. Balónky jsou pořád kouzelný, uhrančivý nástroj, který zhypnotizuje děti, a ty nekompromisně vláčí své rodiče až k místu distribuce toho létajícího zázraku.

Kampaň má smysl, když osloví správné lidi ve správný čas. Teď je to spíš plýtvání energií na publikum, které ještě ani nepřišlo do sálu.

Naše zkušenost s poměrným volebním systémem vede k tomu, že si velká část lidí myslí, že sami ve volbách nic nezmění. Že jeden hlas z hlediska statistiky nemá žádnou váhu. Tady jsou tři příklady, kdy to ale vůbec neplatilo.

"Dobrý den, u telefonu Václav Klaus. Omlouvám se, že vstupuji do Vašeho domova…"

Ve videích lezou z popelnice, zpívají rádoby popové popěvky, neuvědomují si dvojsmysly, které píší na plakáty nebo je naopak hojně používají. Kandidáti pravidelně při komunálních volbách (nejen) spustí stavidla a protrhnou hráze bizáru.

Jsou období, kdy politici (ale nejen oni) přemýšlejí nad tím, čím zaujmou. Tohle nebezpečné chování nabývá na intenzitě zejména, když se blíží volby. Občas někoho v týmu prostě napadne, že nahota je ta správná strategie a sázka na jistotu. Funguje to?

Babiš takřka ovládl volby v roce 2013 (jeho ANO skončilo o prsa druhé za ČSSD) a aby toho nebylo málo, do Sněmovny usedli Babišové hned dva.

Na jaře roku 2010 do českých domácností došel velmi zvláštní leták. "Kalouskova složenka" na 121 000 korun českých.