Senát je v české politice Popelka. Škaredě řečeno, ale přesně. V rozpočtu na rok 2027 přitom Senát zabírá zhruba tři setiny procenta státních výdajů.

Ústava Senát zřídila v roce 1992, na sklonku federace. Trvalo čtyři roky, než se rozjel. Poprvé se volilo až na podzim 1996 – tehdy ve všech 81 obvodech a bez souběhu s čímkoli jiným.

To zpoždění mu zlomilo vaz. Než začal fungovat, stačila se rozšířit historka, že to bude odkladiště vysloužilých politiků a zbytků federálních komor. Drží se dodnes. 🧹

Od roku 1998 se navíc senátní volby lepí na jiné – komunální, krajské. Volby druhého řádu. Přidejte dvoukolový systém, kde vám ve druhém kole zůstanou dvě jména a ani jedno není vaše. Účast padá ze zhruba 40 % v prvním kole na zhruba 20 % ve druhém.

Půlka voličů si mezi pátkem a druhým pátkem řekne, že to nemá cenu.

A pak je tu ten nejtěžší hřích. V Senátu jakoby se nic nedělo. Neřeší rozpočet. Sněmovna umí zahrát reality show s ostrým střihem, jednání Senátu často vypadá jako přednáška. 😴

K čemu tedy je?

Česko má ale jednu věc, kterou nemá žádná z těch přímo volených horních komor. Nevolíme Senát současně se Sněmovnou. Polsko, Itálie, Španělsko i Rumunsko to tak dělají a horní komora jim vychází jako kopie té dolní.

U nás se hlasuje ob dva roky. Do každých senátních voleb se propíše nálada z toho, jak vláda zrovna vládne. Někdy ji potvrdí, jindy jí vrazí facku. Výsledkem je komora, která dolní neopisuje.

Je to pojistka. Ta věc, která straně zleva i zprava nedovolí protlačit za jedno odpoledne rozhodnutí, jež se pak deset let nedá vrátit.

Pojistka se pozná až ve chvíli, kdy vyhoří.

Do té doby vypadá jako zbytečný drát. ⚡

Jaroslav Poláček a David Hons

z PRodukujeme