Dobrá zpráva je, že (dá-li parlament) budeme mít jeden zákon o kampaních. Je v něm ale jedna zrada.

Něco Vám prozradím, dělat volební kampaň není jen tak. Pro téměř každé volby máme zvláštní zákon a v něm jsou velmi podobně a přesto rozdílně definovány kampaně. Co můžete, co nesmíte. Kde Vám hrozí pokuta, jaké jsou vaše povinnosti. Je to pakárna, kterou se různí lidé snaží už asi 30 let odstranit přijetím volebního kodexu. Neúspěšně.

Tedy zatím. Vypadá to, že na vládu putuje nový zákon, který definuje všechny kampaně a zároveň také řeší pravomoce úřadu, který měl nejstrašidelnější zkratku ever: UDHPSH – Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Dnes se trapně zkracuje na UDH. Dobrou zprávou je, že navrhovatelé vzali vážně zkušenosti s regulací voleb od roku 2016 a vyřešili takové „drobnosti“, že například prezident už nebude moci vyhlásit kampaň v délce téměř jednoho roku (jako to udělal Miloš Zeman pro volby v roce v roce 2021). Jedna norma, jedna pravidla, rozumné úpravy. Zn to skvěle, jenže….

Jenže navrhovatel do kampaní zavádí nový přestupek spočívající ve zveřejnění zjevně nepravdivé nebo hrubě urážlivé informace o volební straně nebo o jejím kandidátovi. Zní to na první dobrou vlastně jako chvályhodné pravidlo. Nicméně, a teď Vám prozradím druhou věc, většina soupeřů ve volbách je bytostně přesvědčena, že druhá strana používá jen zjevně nepravdivé informace. A všechny jsou urážlivé.

Zákon má říkat: „(2) Ve volební kampani nesmí být o kandidující volební straně nebo o jejích kandidátech zveřejněna informace zjevně nepravdivá nebo hrubě urážlivá.“ Posuzovat míru urážlivosti má ÚDH a samozřejmě odvolání bude možné u soudu. Z tohoto bodu se odvíjí základní rozpor – úřad chce celkem logicky více peněz na úředníky, právníky, aby to mohli řešit a ministerstvo financí nechce dát ani korunu.

Zachování stávajícího stavu mnoha zákonů a definic kampaní není žádná výhra, ale nápad trestat a snad i sankcionovat nepravdivé výroky je výrazné posílení role státu (úřadu) a potenciální riziko zásahů do kampaně, které si nikdo nepřeje. Hranice mezi intepretací a pravdou je mnohdy nejasná a poslední rozsudky soudů spíše napovídají, že u politiků aplikují velkou toleranci k tomu, co říkají.

Věřím, že podobně to mají i voliči, protože kdyby slepě věřili všemu, co politici říkají, byla by důvěra v politiku jako takovou ještě na mnohem nižší úrovni.

Jaroslav Poláček